Čech, který zdolal nejtěžší stěnu světa: Chci lidi motivovat, že stojí za to snít

Rozhovory
Rozhovory
2 Minuty čtení
2 Minuty čtení

Je mu 23 let a píše se o něm jako o nejlepším lezci světa. „Jsem rád, že se díky mně dozvídá o lezení veřejnost,“ říká Adam Ondra. Usměvavý i cílevědomý mladík. A také muž, jenž nedávno jako druhý na světě přelezl v rekordním čase nejtěžší vícedélkovou stěnu na světě s názvem Dawn Wall.

Na začátku týdne uspořádal v Praze tiskovou konferenci. Přes půl hodiny na ní úplně sám mluvil spatra, za sebou na dvou obrazovkách promítal fotografie a zubil se do televizních kamer.

„Dawn Wall je vrchol mé kariéry, zážitek na celý život. Podařilo se mi stěnu zdolat za osm dní. Už teď mi ale vrtá v hlavě, jak celý výstup zkrátit. Teoreticky by to šlo i za 24 hodin,“ vypráví.

V Yosemitech strávil celkově měsíc a půl, aby si „osahal“ terén. Při samotném přelezu spal ve stanu na lanech a jedl sušené maso i instantní jídla. Prošel si také krizí, prý nejhorší v kariéře. „Nešlo se mi uvolnit, čtrnáctý úsek se mi několikrát nepovedlo vylézt a nezvládal jsem to psychicky.“

Z USA se vrátil teprve před pár dny. Psaly o něm New York Times nebo NBC a v příštím roce vznikne o Ondrovi dokonce film od Heinze Zaka, světově proslulého lezce, fotografa a filmaře, jenž ho v Americe doprovázel.

Byl to vůbec Ondrův úspěšný rok: triumf na mistrovství světa, dokončení studia, Dawn Wall a dodatečná nominace na Sportovce roku.

„Ale teď chci mít od lezení tak dva týdny pokoj,“ směje se. „Jsem zvyklý trénovat několik hodin denně, i tak na mě padla únava. Radost však trvá mnohem déle než po jakémkoliv jiném úspěchu.“

Ukázal i fotky, na nichž měl ruce samý mozol a vysvětloval, že se mu kvůli horku občas pohodlněji lezlo za tmy. „Jen je všude okolo černo a nevidíte na stupy a chyty. To je veliká nevýhoda.“

Svým úspěchem chce motivovat. Rád by veřejnost více seznámil se sportovním lezením i přivedl ke sportu obecně. Cítí, že po životním úspěchu má možnost řadě lidí otevřít oči.

„Chci motivovat všechny k tomu, že stojí za to žít. Chci, aby si lidi plnili svoje sny a naplňovala je jejich vášeň, ne že budou mít rutinní život a chodit do práce, která je nebaví,“ uvedl.

Olympiáda? Výzva, ale formát je divný

V příští sezoně se Ondra bude věnovat především skalnímu lezení, jehož cílem je nejtěžší cesta na světě s dosud neexistující úrovní obtížnosti v Norsku.

A pak… Olympiáda. V Tokiu 2020 bude sportovní lezení představeno jako premiérový olympijský sport. „Je to pro mě téma,“ přitakává Ondra. O formátu soutěže ale mluví jako o podivném paskvilu.

„Moc s tím nesouhlasím. K lezení na obtížnost a boulderingu bylo připojeno ještě lezení na rychlost, což nemá s klasickým lezením nic společného. Lezci při něm vlastně pořád dokola trénují to samé, proto nechápu, že zrovna kombinace těchto tří disciplín bude na olympiádě,“ vysvětluje.

„Všechno je ale zatím samozřejmě trochu s otazníky. Ještě se neví, jaké bude bodování ani samotná kvalifikace. Každopádně pokud se rozhodnu dosáhnout na olympijský úspěch, budu mu muset ušít přípravu na míru.“

Foto: Heinz Zak

líbil se ti článek?