Bronzový kormidelník z Montrealu Vébr slaví 60: Medaili jsem zapil v šestnácti

Bronzový kormidelník z Montrealu Vébr slaví 60: Medaili jsem zapil v šestnácti

Rozhovory

Na lodi dva sloni a on. Šestnáctiletý Ludvík Vébr jako kormidelník slavil bronz s mohutnými bratry Svojanovskými na olympijských hrách v Montrealu 1976. Dnes šedesátiletý Vébr, který se po konci sportovní kariéry vrhl na stavařinu, a stal se docentem na ČVUT, zavzpomínal na kanadské dobrodružství.

Jak jste se dostal k veslování?

Byl jsem v šesté třídě a na naši základní školu přišel reprezentační trenér Ulč. Dělal nábor do tehdejší Tatry Smíchov. Ve třídě nás bylo pět kluků a všichni jsme se přihlásili. Ve finále jsme v klubu zůstali dva. Protože jsem byl malý, tak jsem byl bohužel hned pasován na kormidelníka. Po nich byla totiž největší poptávka. Pro mě to tehdy byla velká urážka, ale nějakým způsobem jsem u toho jistou dobu setrval.

Díky pozici kormidelníka jste se dostal ale až na olympijské hry.

Loď, na které jsem jezdil, se kvůli zdravotním problémům jednoho z veslařů rozpadla. Bratři Svojanovští neměli stálého kormidelníka, a takhle jsme se dali dohromady. Kdybych nebyl drobný klučina a nevážil jsem padesát kilo, tak by o mě neměli zájem.

Musel to být úžasný zážitek v 16 letech jet z komunistického Československa na olympijské hry do Montrealu.

Je to vzpomínka na celý život. Přijeli jsme za velkou louži, a všude byli ozbrojení vojáci a policisté kvůli teroristickému útoku na předešlých hrách v Mnichově. Byla tam obrovská směsice všech možných národností.

Vzpomínáte si na nějaký nezapomenutelný moment z Kanady?

Dennodenně jsem hodně běhal, abych měl pod 50 kilogramů, a často jsem i chodil do sauny. Scházela se tam partička sportovců, kteří také potřebovali zhubnout. Už jsme se tak trochu znali, přestože každý mluvil jinou řečí a měl možná i jinou barvu pleti. Docházel tam i jeden sovětský sportovec, který na nás na ostatní nebral ohledy, a kamna v té finské sauně poléval vodou. Nikomu to nebylo příjemné, že ze suché sauny dělá páru. Jednou jsem to nevydržel a zeptal se ho, proč to polévá vodou, když to nechceme. Byl to poměrně udělaný zápasník a otočil se na mě s tím, co to po něm chci…

To jste měl pro strach uděláno.

Byl jsem sice hubený, ale objevila se tam ta sportovní a mezinárodní solidarita. Za mnou se zvedlo dalších deset kamarádů, co jsme tam byli. On pochopil, že je v oslabení a jen prohlásil: „Aha, vody nět“. Od té doby už žádná voda nebyla.“

V 16 letech jste asi nemohl příliš oslavovat bronzovou olympijskou medaili.

To se obávám, že toho o veslování moc nevíte, protože oslavovat se dalo i v podstatně nižším věku, takže to oslavování v Kanadě proběhlo.


Přivezl jste si s sebou ještě něco kromě medaile?

Přivezl jsem si strom života, tedy javor, který nám všem účastníkům dávali. Zasadili jsme ho na chatě a do dneška tam je. Zrovna jsem přemýšlel, jak ho ořezat, protože pěkně košatí a už mi to tam trochu překáží. Tak prý se řezat nemá, ale jen zastřihovat.

Javor tedy máte skoro pořád na očích a co vaši bronzovou medaili?

Když jsem byl mladší, tak jsem měl skříňku s medailemi a trofejemi. Dneska už mám medaili z olympiády strčenou ve skříňce. Studenti jsou ale velice zvídavý a občas se stane, že se v rámci přednášky zeptá nějaký student, jestli jsem to skutečně já, kdo získal tu bronzovou medaili. Pak jsem nucený ji přinést a zavzpomínat. Což neříkám, že je nepříjemné.

Takže se vás lidé často ptají na vaši sportovní minulost?

Ze studentů se skoro každoročně někdo zeptá, kdo se o to zajímá. I kolegové, s nimiž dlouhodobě spolupracuji. Jeden kolega bývalý basketbalista se mě zeptal, jestli jsme to já, ten veslař, a od té doby si tykáme.

Vídáte se i po letech s bratry Svojanovskými a dalšími veslaři?

S bratry Svojanovskými se moc nevídám, ale občas s některými kamarády veslaři. Například během Primátorek, nebo když někdo z kamarádů slaví narozeniny. Mám poměrně hodně práce, tak nemám moc času docházet do loděnice. Byť si vždycky říkám, že bych se sebou měl začít něco dělat, tak na to nikdy nějak nedochází.

Foto: archiv Pavla a Oldřicha Svojanovských