BEZ LIMITU: Sáhla si na dno. Dnes je mistryní světa ve sportu, kterému vévodí Skandinávci

Dokázala to, co se nepodařilo nikomu jinému v Česku. Musherka Martina Štěpánková totiž jako jediná získala titul mistryně světa v královské disciplíně - kombinaci. „Doposud to nedokázal ani žádný český chlap,“ směje se. Jedná se o jízdu psího spřežení s pulka saněmi s povinnou zátěží a jezdcem a pak skijöring, při kterém je jezdec k psovi připoutaný tažným lanem.

Co pro vás takový úspěch znamená?
Jsem nesmírně šťastná, že se nám to konečně za ty roky podařilo. Že to vynaložené úsilí, kdy člověk dojíždí kvůli tréninkům daleko za sněhem, stálo za to. Mám skvělé psy a skvělé lidičky kolem sebe. Jsem ráda, že psi neměli žádné zranění, že příprava vyšla a přálo nám i štěstí.

Jak jste se k takovému sportu vůbec dostala?
Odmala jsem dělala atletiku a milovala psy. V té době jsem měla doma amerického pitbula, dělali jsme spolu sportovní kynologii, pulling a bull sporty. Byl to náruživý aportér a miloval běh a tah. Jednoho dne jsem v psím časopise viděla fotku ze závodů, kde běží člověk se zapřaženým psem. Moc se mi to líbilo a chtěla jsem to zkusit. Dnes už to je sedmnáctá závodní sezona, kdy se tomuto krásnému sportu věnuji.

K vašemu sportu potřebujete sníh. Jak tedy trénujete a jak často?
Pro mě je vždy hlavní odtrénovat psy, aby byli dobře připraveni na sezonu. Po letních měsících, kdy mají psi pauzu od zapřahání kvůli vysokým teplotám, začínáme pomalu trénovat koncem srpna či začátkem září. Tréninky mají 2-3x týdně na kratších vzdálenostech a pomalu natahujeme kilometry na 5-7. Víc než 3x týdně nejezdíme. To samé platí i o zimní přípravě na sněhu. Tam už je ale potřeba, aby psi běhali okolo 12-15 kilometrů. V podzimní sezoně se snažím běhat sama alespoň 3x týdně. Na sněhu trénuji pouze v zápřahu se psy.

Důvěra v hlavní roli

Jaké nejextrémnější podmínky jste zažila?
Letos to byly snad všechny tréninky na sněhu, počasí nám vůbec nepřálo. Většina tréninků probíhala v noci s čelovkou, za deště, ve vánici, v šílené chumelenici. Nebylo vidět na krok, musela jsem opravdu důvěřovat jen svému psovi, že zná cestu.

Sáhla jste si někdy na dno?
Ano, několikrát. Vždy to je při zimních závodech. Zrovna letos na mistrovství světa ve Francii v kategorii pulka, kdy jsme skončili na 4. místě. Ten den nám nesedl. Počasí a délka tratě hrály proti nám. V čerstvém sněhu jsme se hodně bořili, foukal šílený vítr. Na psovi jsem viděla, že už má opravdu dost. O to víc, se člověk kousne a máká „za svý“, aby mu pomohl.

A naopak? Které chvíle pro vás byly nejkrásnější?
Strašně ráda vzpomínám na naše první mistrovství světa na sněhu z norského Hollmenkollenu. Na velmi těžké kopcovité trati jsem jako „nováček“ získala stříbrnou medaili ze skijoringu. Předával nám ji sám norský korunní princ. Jinak sem určitě patří i letošní titul z kombinace, to byl pro mě TOP vrchol. Mohla jsem všem ukázat, že i když člověk nemá tak skvělé podmínky jako mají Skandinávci, je možné toho dosáhnout.

Jak vlastně funguje komunikace se psy? Je náročné je naučit závodit a poslouchat povely?
Základem je správná výchova, socializace již od štěňátka a postupné začleňování do smečky. Štěně dost vlastností pobere od dospělých psů. Pro mě je nejdůležitější vztah k člověku. Pes totiž pracuje pro vás a proto, že ho to baví. Musí mít radost z toho, že s vámi cokoliv podnikne - ať už je to jen procházka, trénink, závod. Vždy to dělá s obrovským nadšením. Já mám doma plemeno na tento sport speciálně nakřížené – Evropského saňového psa. Tito psi jsou velice inteligentní, nekonfliktní, učenliví. Běh a tah se rozhodně učit nemusejí, mají to v sobě.

Co byste ještě ráda dokázala?
Je pravda, že už mám všechny tituly z MS i z ME ve všech podzimních i zimních disciplínách (canicross, scooter, skijoring, kombinace). Jen jedna kategorie nám stále uniká, a to je právě samostatná pulka.

Foto: archiv Martina Štěpánková