BEZ LIMITU: Nevidomý sportovec a masér Moflár: Závod slepého s beznohým? To bude pecka

BEZ LIMITU: Nevidomý sportovec a masér Moflár: Závod slepého s beznohým? To bude pecka

Rozhovory

Přestože vidí pouze na jedno oko, navíc jen asi na vzdálenost jednoho metru, skoro byste nepoznali, že nějaký handicap má. Marek Moflár, bývalý reprezentant v tandemové cyklistice, držitel mnoha titulů mistra republiky a několikanásobný vítěz Evropského poháru, teď míří za svým snem. „Pro Ironmana mě nadchnul Jan Strangmüller. Společně trénujeme od ledna,“ líčí.

Co je na dlouhém triatlonu nejnáročnější?
Člověk to musí mít dobře nastavené především v hlavě. Jinak to nejde. Závod je totiž tak hrozně dlouhý, že takovou porci nejde trénovat. Musím v hlavě vědět, že to opravdu dám, a tohle vědomí si hlídat.

Liší se vaše příprava na triatlon od přípravy nehandicapovaných? Jak probíhá závod?
Příprava je v podstatě stejná. Samozřejmě trénuju, co se dá. Třeba využívám chvilek, kdy mi v práci odpadne klient, a zajezdím si na trenažéru. Kombinuju víc věcí dohromady, například když mám volno a chci něco vyřešit telefonem, tak u toho trénuju. Během závodu potřebuju parťáka, i když se vše snažím učit tak, abych u sebe pořád nemusel někoho mít – nemám rád, když se o mě někdo stará, protože mě to neosvobozuje. Ale v závodě to tak být musí.

Bez očí a bez nohy

Na jaké další závody se připravujete?
Na Ford Challenge Prague, Czechman, Pálava race a Doksy race, pak nás čeká Ironman v Itálii a chceme se nominovat právě na Ironmana na Havaji. Každý z těchto závodů je pro mě výzva. Třeba v Ironmanovi chci dokázat, že se dovedu postavit na start mistrovství světa mezi zdravé sportovce. Myslím si, že to bude bomba pro všechny. Ale nevytvářím na sebe tlak, je mi v podstatě jedno, jak to dopadne. Jdu si to hlavně užít.

Původně byl vaším trasérem Tomáš Novotný. Proč už není?
Tomáš měl nedávno vážnou nehodou na motorce a ještě potrvá, než se dá dohromady. Dokonce přišel o nohu, ale řekli jsme si, že nás to nezastaví a chceme zase jednou jezdit jako parťáci – představte si závodit slepého s beznohým. To bude pecka (smích).

Prožíval jste prakticky normální dětství, chodil na standardní základní školu a dělal vše, co ostatní děti. Je pro lidi s handicapem důležité, aby je okolí přehnaně neochraňovalo a nelitovalo?
Pro mě bylo zásadní, že jsem vyrůstal v partě se zdravými kluky. Ti mě naučili nebát se a postavit se sám za sebe. Také mi dodali potřebné sebevědomí – protože jsem chtěl být členem party, musel jsem si to nějak vybojovat. A to bylo úžasné. Rostl jsem s nimi, hrál fotbal… Nepoznali byste, že nějaký handicap mám.

Foto: Jan Brychta, Ford CHALLENGEPRAGUE