BEZ HRANIC: Velká chudoba a k jídlu jen rýže. Trenérské dobrodružství mistra Evropy

BEZ HRANIC: Velká chudoba a k jídlu jen rýže. Trenérské dobrodružství mistra Evropy

Bez hranic

Rychlostní kanoista Jaroslav Radoň startoval na dvou olympiádách, získal zlato z mistrovství Evropy a dva bronzy ze světa. Po Riu 2016 kariéru uzavřel a vydal se jako trenér za dobrodružstvím. V Indonésii vedl reprezentaci tamních kanoistů a ve stejné funkci teď působí i v Portugalsku. Přečtěte si další příběh ze seriálu Bez hranic.

Už před olympiádou v Riu na sobě pozoroval syndrom vyhoření. Cítil, že potřebuje změnu prostředí i režimu.

A tak hledal, co dál.

„Trenéřina se nabízela. Říkal jsem si, co bych vlastně dělal jiného… Sestra trénovala v Kanadě, tak jsem si maloval, jak to bude jednoduché, že se naučím pořádně anglicky a poznám jinou zem. Nakonec to dopadlo malinko jinak. Ale nestěžuju si. Vnímám na sobě, že mě to hodně obohatilo,“ vypráví dvaatřicetiletý Radoň, jenž největší úspěchy posbíral na deblkanoi s Filipem Dvořákem.

Po pár měsících hledání zakotvil v Indonésii, kam do doporučil i šéf kanoistického svazu. Tím začala celá jeho trenérská cesta.

V Česku neměl s koučováním žádné zkušenosti a na druhé straně světa, v zemi kanoistikou příliš nepolíbenou, dostal na starost celý reprezentační výběr.

„Měl jsem velkou kliku na trenéry během své kariéry. Vedl mě Libor Dvořák, což je jeden z mála lidí, který rozumí technice pádlování. Petr Fuksa byl zase hodně na stravu a životosprávu. Tohle všechno jsem se snažil předávat dál.“

Ve městě vzdáleného sto kilometrů od Jakarty nakonec strávil devět měsíců. Setkal se s chudobou, zvykal si na stravu plnou rýže a poznal úplně jinou mentalitu. Řada věcí ale v indonéských podmínkách oproti evropským poměrům hodně vázla.

„Bohužel nejsem schopný ležet na gauči a mít práci na háku, takže mě leccos štvalo,“ vypráví. „Třeba federace nebyla schopná zajistit letenky na mistrovství světa, o spoustu věcí tam člověk musel prosit, protože jim to bylo jedno… Nechci nikoho hanit, rozešli jsme se v dobrém. Jen je tam zkrátka život na úplně jiné úrovni.“

Jinak byl spokojený. Pracoval bez tlaku na velké výsledky, takže měl prostor na to, aby si trenérské prostředí osahal. Před dvěma lety dokonce jako indonéský kouč přiletěl se svými svěřenci na světový šampionát do Česka.

„S týmem se mi pracovalo bezvadně. Něco jsem musel přizpůsobit místním podmínkám, třeba pádlování jsme simulovali na betonu, protože jsme neměli k dispozici žádný trenažér. Ale závodníci byli šikovní, hlavně holky. Bohužel jsem si nedokázal představit další vývoj na dva tři roky,“ říká.

A indonéský život? Náročný. „První měsíce jsem byl nadšený. Je to něco, jako když jedete do takových zemí na dovolenou, půjčíte si motorku a cestujete. Jenže pak vás to začne štvát. Lidi tam jsou neuvěřitelně pokorní a příjemní, ale celkově je to chudá země, kde moc nedají na jakákoliv pravidla.“

Lekce portugalštiny

Po krátké návštěvě domova se Radoň z Indonésie vydal na další štaci do Portugalska, kde dostal stejně jako v Asii na starost reprezentaci mužů i žen.

Bydlí dvacet minut cesty od oceánu a oproti exotice mu vyhovuje i výrazně lepší spojení do Česka. „V Indonésii se občas jelo i sedm hodin na letiště. Tady můžu být za sedm hodin v Praze a zpátky,“ usmívá se.

Cítí na sobě, že se jako trenér formuje. Zahraniční štace ho lidsky obohacují.

A práce je vidět i na jeho svěřencích. „Zlepšují se v technice i v rychlosti, z čehož mám radost. Mám tady v Portugalsku výborného šéfa, nic mě neomezuje a můžu ukázat, co ve mně je. To mě baví,“ pochvaluje si.

Jeho nadřízení si jen přejí, aby se naučil portugalsky. Chodil proto na lekce, teď se věnuje samostudiu. Je rád, že už si spoustu věcí dokáže sám zařídit.

„Jsem každý den v portugalském prostředí, takže to jde docela rychle. Nejhorší období už mám za sebou.“

Z Indonésie si Radoň kromě zážitků a zkušeností přivezl i zálibu v bojových uměních. Poznal tam muže, jenž šéfoval tamní tělocvičně a thajský box vyučoval. Pokračuje v tom i v Portugalsku.

„V Česku jsem trochu boxoval, ale thajský box je něco jiného. Je to pro mě takový útěk od reality, ve kterém chci pokračovat.“

Máte tip na další sportovní příběh? Znáte české sportovce, kteří jsou úspěšní v zahraničí? Napište nám na sonsky@olympic.cz.

Rychlostní kanoistika patří mezi nejúspěšnější české sporty. Mrkněte na video.