Beachvolejbalový mejdan na Copacabaně aneb Když nemusíte jen potichu koukat

Sluncem zalitá a brazilskou sambou roztančená pláž Copacabana. A na ní velký mejdan v podobě olympijského beachvolejbalového turnaje. Co víc si přát, že? „Navíc Brazílie je kolébka našeho sportu, beach je tam strašně populární. Bude to speciální lokace a velký zážitek,“ usmívá se česká beachvolejbalistka Markéta Sluková. Pár tvoří s Barborou Hermannovou. „Tahle pláž ale není ta nejkrásnější, jakou znám.“

Jaká tedy právě tahle je?
Strašně široká, podle mě by se tam vešly tři stadiony vedle sebe. Čekám ale úžasnou atmosféru jako byla v Londýně. Troufám si říct, že beach je strašně zajímavý sport pro diváky, mezi výměnami hraje hudba, jsou tam tanečnice, lidi tancujou, můžou si to užít. Pak je asi jedno, jestli jste v Londýně nebo na Copacabaně. Když je spíkr dobrý, vtáhne lidi do děje a je to krásné.

Beachvolejbal je vlastně mejdan?
Pro diváky možná jo, pro nás až tak ne. (smích) Divácky je zajímavý, lidi nemusejí sedět jako na tenise a jen potichu koukat. I člověk, který úplně nerozumí detailům, si to může užít. Ale někteří z toho mejdan mají.

Jaká jsou vaše oblíbená místa?
Krásný je turnaj ve švýcarském Gstaadu. Je to vesnička v Alpách s úžasným výhledem, jedno ze zvláštních míst. Rakouský Klagenfurt má obrovskou tradici, lístky se kupují měsíce dopředu, taky úžasné. Mistrovství světa do 19 let jsem hrála na Bermudách: byl to zážitek, první destinace takhle daleko a klasický kýč, bílé pláže, moře teplé jako kafíčko.

Když míč neposlouchá

U moře ale může zápasy hodně ovlivnit vítr, že?
Kromě centrkurtu bývají na turnajích i čtyři otevřenější sidekurty. Třeba v Holandsku u moře ale fouká úplně všude. Nějak záhadně se vítr dostane i do toho kotlíčku na centru, to je pak ještě horší, všemožně se točí, naráží a je nevyzpytatelný. Na sidekurtech aspoň zjistíte, že to jde z jedné strany a hru přizpůsobíte.

Už vám někdy vítr „odfoukl“ zápas?
Mockrát. My máme kritéria, že se zápas přeruší až tehdy, když hřmí a jsou blesky nebo padají kroupy - to jsou extrémní podmínky, kdy musí rozhodnout supervisor turnaje, že už se nedá pokračovat. Kolikrát jsme hrály v šílené bouři. Náš míč má asi 200 gramů, tak si umíte představit, jak to vypadá, když ho vyhodíme a máme ho trefit přes síť. Moc nás neposlouchá a asi vypadáme srandovně. Čtyři holky se honí za kulatým malým míčem a vypadá to, jako bychom beach hrály poprvé.

V Brazílii vás čekají noční zápasy. Vadí vám to?
Vadí. Člověk tomu musí uzpůsobit celý den. Spíš mám problémy s dobou po zápase: dohrajete v 11 večer, pak si všechno sbalit, hodina do olympijské vesnice autobusem, potřebujete něco sníst. V Londýně jsem usínala o půl čtvrté ráno. Člověk je navíc nabitý adrenalinem, nejdete si lehnout do půl hodiny, přemýšlíte o každé výměně. Každý zápas jsem odehrála ještě jednou. (smích)